OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A sakryš, co to poslouchám? Někdo mi podstrčil špatné CD? Starý dobrý Seattle ve svém nejlepším období opět ožívá? Přesně podobné myšlenky mě ihned napadly krátce poté, co jsem do přehrávače vložil tento disk. Ještě donedávna pro mě naprosto neznámá britská kapela END OF LEVEL BOSS si doslova libuje v přehlídce toho nejretrovějšího retra rockových devadesátek a tento fakt nehodlá nijak tajit.
Právě naopak. Nepokrytě nám servíruje reminiscence toho nejlepšího, co se v minulé dekádě urodilo především za velikou louží. Už od první chvíle úvodní skladby „Selfishnegativebemerchant“ se pamětníkům na mysl vkrádají velice příjemné vzpomínky a jakmile H.Armstrong poprvé otevře ústa, ocitáte se přímo uprostřed Seattlu v roce 1992. Jakoby za mikrofonem stál sám Chris Cornell. Ta podobnost barev hlasů obou pěvců je až neuvěřitelná. A když ani hudební doprovod nejeví známky jakékoliv snahy o vymanění se z těchto vlivů, je atmosféra doby, kdy rockové muzice kralovalo grunge dokonalá.
Jako každá, tak i tato mince má však dvě strany a jestliže má předchozí slova vyzněla možná jako kriticky míněná, hodlám vše uvést na pravou místu. END OF LEVEL BOSS mě totiž ve svém počínání velice baví a jejich sázku na retro jim žeru i s navijákem a tím pádem i bezvýhradně věřím. Možná za to může fakt, že ke grunge scéně z města Seattlu chovám velikou úctu a hlavně spoustu příjemných adolescentních vzpomínek. Především však za to může skutečnost, že tahle čtveřice prostě umí. Umí se pořádně opřít do svých kytar, které kromě táhlých hardrockových riffů dokáží nezřídka i slušně válcovat a zároveň se nebojí ani vycházek do pouště, do míst, kde kdysi vládli pánové z KYUSS. Za asistence razantní rytmiky tak „Inside The Difference Engine“ budí oprávněný dojem vskutku šťavnaté rockové desky.
Tak v tomto případě se opravdu nehodlám zabývat kritikou plagiátorství, či vychcané sázky na jistotu. Kdepak. END OF LEVEL BOSS nejsou žádní jachtaři napínající plachtu v aktuálním směru větru. Sázka na staromilství je v jejich případě hlavně upřímná snaha vyjádřit své hudební cítění. Navíc když jim jde očividně k duhu a jejich muzika skvěle odsýpá a má šťávu. Pak skutečně není co řešit!
Máte rádi grunge? Máte rádi stoner rock? Máte rádi kvalitní retro? No tak potom není co řešit - zkuste END OF LEVEL BOSS!
8 / 10
H Armstrong
- kytara, vokály
Elenajane
- basa
Ben Hallett
- bicí
Roland Scriver
- kytara
1. Selfishnegativebemerchant
2. Mr Dinosaur Is Lost
3. Reticence
4. Comers
5. Words Have No Meaning
6. Instinktivitus
7. End Of Line
8. Connortations
Eklectric (2011)
Inside The Difference Engine (2007)
Prologue (2004)
Experiment (EP) (2003)
Krome muziky taky perfektni obal
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.